Rozhovor s velvyslancem ve Vatikánu

Na konci června bylo už jasné, že v září navštíví Českou republiku Svatý otec. Měl jsem po zkouškách a místo bloumání po římských ulicích jsem se rozhodl, že otestuji svůj novinářský talent a požádám pana velvyslance ve Vatikánu o rozhovor pro třeboňský zpravodaj. Pan velvyslanec nebyl proti a velmi přátelsky mne přijal. Během povídání jsme se dokonce dostali k tomu, že oba dva jsme chodili na stejné gymnázium a učili nás stejní profesoři :-). Z dvouhodinového rozhovoru jsem vybral to nejzajímavější. Tady to máte...

Rozhovor s JUDr. Pavlem Vošalíkem, velvyslancem ČR u Svatého stolce.

Od stanice metra Ottaviani je to v centru Říma do Vatikánu už jen několik minut. Pokud se nenecháme strnout proudem poutníků mířících do svatopetrské baziliky a na Piazza del Risorgimento odbočíme vlevo do Via Crescenzio, během chvíle přijdeme k nenápadnému domu s číslem 91. Zde, pár bloků od vatikánských hradeb, pracuje velvyslanec České republiky u Svatého stolce JUDr. Pavel Vošalík. Přestože již téměř 10 let pracuje mimo Českou republiku, o sobě říká, že Třeboňákem nikdy být nepřestal, a ochotně souhlasil s rozhovorem pro Třeboňský svět...


Pane velvyslanče, po Jihoafrické republice a Kanadě je Vatikán Vaší třetí zahraniční misí. Lze tyto vaše působiště vůbec porovnat?
Srovnávat tyto místa je opravdu obtížné, protože každé je v něčem mimořádné a výjimečné, přestože si nesu zkušenosti z minula a mám tendenci aplikovat to, co jsem sena jednom postu naučil na postu druhém. A srovnávat Jihoafrickou republiku s dalšími místy je skoro nemožné, nejen protože to bylo moje první působiště, ale i díky době ve které jsem tam nastoupil. Bylo to krátce po pádu apartheidu a ta země byla v procesu hledání sebe sama, kde byl cítit hlad po navazování nových kontaktů když skončila izolace. Důležitý je pro mne i fakt, že jsem byl vůbec prvním velvyslancem České republiky v Jihoafrické republice. Díky tomu se vám zdá, že vidíte daleko rychleji výsledky své práce, protože začínáte vlastně od nuly. Také jsem „pyšný“ na to, že jsem jediný velvyslanec, který kdy byl akreditován od Václava Havla u Nelsona Mandely. To vám dává pocit, že jste účasten na historickém dění 20. století. Na osobní setkání s prezidentem Mandelou a dalšími osobnostmi, se kterými jsem měl příležitost jednat dodnes vzpomínám moc rád.

Potom jste byl vyslán zastupovat Českou republiku na druhý konec zeměkoule, do Kanady...
To byla mise naprosto jiná. Nechám stranou geografické podmínky, protože odlišná byla především agenda. V té době jsme zrovna procházeli bouřlivou diskuzí o vízech a mým prioritním úkolem bylo vyřešit otázku bezvízového styku, což se nakonec podařilo (1. 11.2007 pozn. red.) a vztahy s Kanadou nabyli na intenzitě a vzájemné důvěře. Ale situace to byla naprosto opačná na rozdíl od Afriky, protože „plody“ mojí práce se dostavily až během posledních týdnů a po mém odjezdu. To patří k tomu, že ten velvyslanec je součástí týmu svého předchůdce i svého nástupce.

S jakým očekáváním jste tedy z jihoafrické buše a potom ze země velkých jezer přišel do Vatikánu, nejmenšího státu světa, do prostředí kardinálů, prelátů a monsignorů?
Abych uvedl vše na správnou míru, já ve skutečnosti nejsem velvyslancem ve Vatikánu,protože Vatikán jako městský stát nemá diplomatické styky, ale je v mezinárodních vztazích zastupován Svatým stolcem. A když si uvědomíme, že Svatý stolec hájí zájmy více než miliardy katolíků, měl by se vnímat spíše jako „supervelmoc“. Takže si nejsem jistý, jestli jsem velvyslancem u té nejmenší země (smích). Na druhé straně ten rozdíl není ve velikosti, nebo v tom, že se tu místo Vaše Excelence používá Vaše Eminence. Ten rozdíl je v metodě a v odlišných hodnotách. Pokud vykonáváte diplomacii ve standardních zemích, tak stejně jako u nás se pohybujete v periodách daných volbami. Aktuální vláda ovlivňuje zahraniční politiku a to ovlivňuje způsob a obsah vaší práce. Tady se setkáváte s věčností, tady se na další volby nečeká. Jinou věcí je to, že Svatý stolec je jedinou absolutní monarchií, takže zde nefunguje parlamentní diplomacie. Velkým rozdílem je to,že v běžné diplomacii neexistuje tabu. Zde ve Vatikánu některé parametry nejsou z hlediska Svatého stolce produktem lidským, ale božím, a proto jsou nepřekročitelné. Co dál odlišuje tuto misi je to, že má silný vnitropolitický prvek, protože mým parterem je třeba i Česká biskupská konference. Z hlediska komunikace mezi církví a vnějším světem, kdy se řeší otázky rodiny, medicíny, ochrany života, se nejedná o vyjednávání mezi dvěma mezinárodními subjekty, které se nemusí dokončit. Musí se brát v potaz to, že to co Svatý stolec prezentuje je sdíleným názorem a hodnotou pro řadu lidí ve vaší zemi.

Jak se díváte na problematiku sekularizace?
Sekularizace má dnes podobu apriorního odmítání Svatého stolce a jeho názorů velkou částí naší společnosti s argumentem, že se jedná o otázku náboženství a víry. Jenže my bychom měli najít v sobě tu schopnost vidět Svatý stolec jako reprezentanta něčeho jiného než je náboženství, a to našich kulturních a historických kořenů. Dva tisíce let Evropa vyrůstala spolu s katolickou církví. Hodnoty církve, kdybychom je očistili od „nánosu náboženství“ zjistíme, že tvoří hodnotový základ naší vlastní civilizace. Proto by další diskuze na téma budoucnosti by se neměly odehrávat mimo komunikaci se Svatým stolcem. V tomto směru jsme byli extrémně úspěšní během českého předsednictví Evropské unie, kdy se podařilo vést dialog nad tématy rodiny, ochrany práv sexuálních menšin. Vést dialog neznamená dosáhnout souhlasu, ale musíme znát své názory a naučit se naslouchat.

Jaká je Vaše role během příprav návštěvy papeže v České republice?
Když v květnu přijel do Vatikánu prezident Václav Klaus, byla za tím moje jednání se Svatým stolcem. Cesta Jeho Svatosti do Čech padá především „na vrub“ apoštolského nuncia v ČR, arcibiskupa Causera, České biskupské konference a Kanceláře prezidenta. Ale ani náš úřad není „ochuzen“ o participaci, ale není to v rovině organizační, např. Kdy bude převezen papamobil. My vedeme diskusi nad tématy, se kterými papež přijíždí.

Mohl byste tato témata přiblížit?
Na prvním místě bych rád zmínil letošní 40. výročí od úmrtí bývalého pražského arcibiskupa kardinála Josefa Berana. Je to námět, jak se zamyslet na významem této osobnosti na moderní české dějiny. A především pro nekatolickou veřejnost chci připomenout to, co se stalo týden před 17. listopadem, a to akt svatořečení Anežky České. Jaký velký symbolický význam pro českou společnost tato událost měla, a jak se tato symbolika vytrácí.

Jaký bude Váš úkol během samotné návštěvy? Budete doprovázet Svatého otce, nebo budete „držet stráž“ tady ve Vatikánu?
Jedno ze základních protokolárních pravidel je to, že pokud zde zastupuji pana prezidenta u jeho Svatosti ve Vatikánu, znamená to, že když papež přijede do Čech, já přijíždím s ním a i tam pokračuji v zastupování a vykonávám tzv. čestný doprovod, tam kde s ním pan prezident být nemůže.

Předpokládám, že během návštěvy Benedikta XVI. do Třeboně nezavítáte, přesto se chci zeptat, jak vnímáte dnešní Třeboň?
V první řadě chci říci, že se necítím, že jsem z Třeboně pryč. Já jsem v Třeboni doma a cítím se být její součástí. Co mě v posledních letech nadchlo, nejsou ani ty ty vymalované štíty, ale to, že město začalo žít. Že to už není místo, kam si přijedou rakouští turisté na oběd a kde lázeňští hosté v ulicích „bloumají“ kde se povyrazit. Co mě fascinuje je např. Již dlouholetá tradice festivalu Okolo Třeboně, který je součástí kulturního kalendáře celé země. Dál si pamatuji, že když jsem na ministerstvu zahraničí komunikoval s ministrem Zielencem o převzetí záštity nad prvním ročníkem Anifestu, ani já, ani on jsme tehdy ještě netušili, že jsme u zrodu akce s mezinárodním přesahem, díky které Třeboň opět vstoupila do širšího povědomí. Velmi oceňuji organizátory a tehdejší vedení města, které se rozhodlo do toho jít. Nestačí jen otevírat jeden penzion za druhým, lidé musí mít důvod,proč do Třeboně přijet.

Takže kde vidíte potenciál pro rozvoj Třeboně?
Lázeňští hosté město sami o sobě to neutáhnou, proto je důležité nabízet alternativy. Také různé historické slavnosti a rytířské turnaje staví na rožmberské tradici, která je společná pro řadu dalších měst. To je jistě součást koloritu, ale nedá se na tom stavět turistický ruch. Je tu např. ještě celé zimní období, kdy je možné přijít s novými nápady. Takže do budoucna víc odvážlivců na radnici i v občanské společnosti.

Díky za rozhovor

JUDr. Pavel Vošalík (1963) v roce 1982 maturoval na třeboňském gymnáziu. Roku 1986 ukončil studia práv na Univerzitě Karlově v Praze, po listopadu 1989 působil krátce na ministerstvu financí a poté na ministerstvu zahraničních věcí. V letech 1997-2001 byl velvyslancem ČR pro Jihoafrickou republiku a okolní země. Od roku 2004 působil čtyři roky jako velvyslanec ČR v Kanadě. Od září 2008 vykonává funkci velvyslance u Svatého stolce.Je ženatý a má jednu dceru.