Jak mě málem zavřeli

O studentech Salesiánské univerzity v Římě se traduje spousta zvěstí, polopravd a omylů. Pravdou zůstává ovšem to, že pro úspěch svého studijního projektu jsou ochotní udělat téměř vše, ať to stojí, co to stojí. O těch, co studují sociální/mediální komunikaci to platí dvojnásob. Po dopoledních přednáškách o působení masových médií, sémiotické analýze novinářského jazyka, historickém rozboru vlivu hudby na společnost, vyráží se zápisníkem, kamerou, diktafonem či fotoaparátem do římských ulic s úmyslem na vlastní kůži si ověřit to, o čem jim profesoři vyprávějí.

I já jsem se v jednom listopadovém nedělním odpoledni rozhodl splnit úkol do fotografického semináře v rušném centru italské metropole. Potom, co jsem během siesty udělal pár sportovních snímků kolem ping-pongového stolu v našem herním sále, vyzbrojen školním fotoaparátem značky Canon a zapůjčeným stativem vyšel jsem do ulic s cílem vybojovat co nejlepší fotky, které by zachycovaly pohyb. Tak znělo oficiální zadání a jako příšlušník rodu „homo technicus“ jsem se už těšil na obrázky automobilů, motocyklů, vlaků a tramvají.

První sérii fotek jsem chtěl věnovat římskému metru. Na nejbližší stanici jsem důležitě postavil stativ a s radostí z poloprázdného nástupiště očekával příjezd první soupravy. Nečekal jsem dlouho. Pár lidí nastoupilo, pár lidí vystoupilo a já s ukazováčkem na spoušti vyčkával na chvíli, kdy se vozy dají opět do pohybu. Metro však ne a ne zavřít dveře a odjet. Přemýšlím, co se asi děje, a když vidím jak zřízenec podzemní dráhy v gestikuluje a křičí směrem ke mně, je mi již vše jasné. Svou jednoduchou italštinou musím vysvětlovat, že se moc omlouvám, ale že o zákazu fotografování v prostoru metra jsem nevěděl. Sbalím své „nádobíčko“ a jedu na nádraží Termini s přesvědčením, že budu tentokrát úspěšnější.

Poučen z prvního nezdaru nejdříve na největším římském nádraží „zmapuji terén“ a vydávám se na vyvýšený ochoz, odkud je vynikající rozhed na celý prostor. Využiji toho, že několik kroků ode mne stojí italský policista a opět si stavím stativ a vybírám co nejlepší kompozici pro focení lidského mraveniště v odbavovací hale pode mnou. Jsem celkem spokojen, protože se kupodivu daří a počet snímků přibývá. Po pěti minutách nerušené práce se však z ničeho nic u mě objeví dva carabinieri v uniformách a nekompromisně chtějí, abych jim vysvětlil, co a proč fotografuji, protože i zde platí zákaz jakéhokoliv focení, pokud nemám úřední povolení. Situace se zdá být vážná, tak se strategicky rozhoduji udělat ze sebe chudáka, který neumí italsky a o žádném zákazu v životě neslyšel. Jednoduchou angličtinou, aby jí Italové vůbec rozuměli, jsem jim vysvětlil co a proč fotografuji a jako povolení jim ukazuji studijní průkaz z univerzity. Muži zákona jsou ale neoblomní a nedají se opít rohlíkem, tak musím předložit občanku, která v EU platí jako pas. Na argumenty, že jejich kolegovy moje focení před pár minutami nevadilo nereagovali, opsali si moje údaje a když si prohlídli, že moje fotky nepředstavují pro italský stát bezpečnostní riziko, poslali mě na sekretariát italských drah vyřídit si potřebné dokumenty. Na to jsem už ale neměl ani pomyšlení.

Zbytek pozdního odpolene jsem raději strávil na ulici před nádražím doufaje, že mě zase někdo nevyžene. Naštestí staršího Římana, který mě oslovil, zajímalo jen to, jak můj přístroj fotí, že přemýšlí o vhodném dárku pro rodinu. Se smíšenými pocity a fotoaparátem plným fotografií jsem se za soumraku vracel domů a přemýšlel, jestli ta námaha a riskování za to stály. Druhý den na to při přednášce profesor vybral moji fotografii jako ukázkovou a nad tím, jak mě málem zavřeli spolužáci nevěřícně kroutili hlavou...:-)